Počítačový mentor

Mluví se o tom, píše se o tom, učí se o tom, ale pořád to není dost... a já se tomu nepřestávám divit. Počítat ani notebook není nedobytný a nerozbitný trezor! Je to vlastně jen nástroj na pořízení, dočasné uložení, zobrazení nebo jiné zpracování dat. Přesto se ale mnoho lidí chová, jako by to bylo to nejbezpečnější místo pro uložení dat.

Čekal jsem, který výrobce bude první a tentokrát je to Hewlett-Packard. Jako první přišli se zprávou, že v jejich nabídce budou i nadále počítače s Windows 7.

Pokud potřebujete uložit data do archivu, uvítáte, když tento archiv bude zabírat co nejméně místa. Stejně tak v okamžiku, kdy potřebujete soubory někam poslat emailem nebo jej jinak předat kamarádům či kolegům.

Setkávám se s tím dnes a denně – na počítači je spousta zbytečných „vylepšení“, o kterých jejich tvůrci tvrdí, že pomohou vylepšit výkon počítače nebo zpříjemnit práci uživatele. V praxi je však výsledek opačný a počítač plný takových „vychytávek“ pak jen ztěžka dýchá (nebo se spíš hodně zadýchává…).

Nevím, jestli je to specialita českých firem nebo se jedná o běžný standard i ve světě. Lidé ve firmách jsou zkrátka příliš pracovití. Ptáte se, co je na tom špatného? Pracovitost je přece kladná a žádoucí vlastnost!

Je to pár dní, co mi kamarádka vyprávěla, že jí jedna známá paní X poslala email s tím, že je v Anglii, že byla okradena o všechno a že prosí, jestli by jí mohla poslat nějaké peníze. Kamarádka tomu moc nevěřila, ale adresa byla správná a tak napsala zpět dotaz, co se přesně stalo a jestli opravdu peníze potřebuje. Odpověď přišla a opět zde byla opakována žádost o peníze. Nakonec vše vyřešil telefon a potvrzení, že nic takového se nestalo a peníze není třeba posílat, ale jak se později ukázalo, někomu se „pouze“ podařilo odhalit heslo k emailové schránce této paní X. Vesele si pak jejím jménem žádal o peníze, četl její poštu, získal všechny její kontakty…

Uživatelská jména, hesla, piny – setkáváme se s nimi každý den v zaměstnání i v osobním životě. Ještě před 25 lety jsme prakticky nic takového nepotřebovali – počítače byly doménou víceméně pouze specialistů, mobilní telefony, platební karty, internet – nic z toho neexistovalo nebo alespoň nebylo v našich podmínkách rozšířeno. Dnes si průměrný člověk musí pamatovat své uživatelské jméno a heslo v zaměstnání, pin k mobilnímu telefonu a platební kartě, uživatelská jména a hesla k různým účtům na internetu (facebook, twitter, seznam, google… ).

Dnes se vrátím k otázce zálohování vlastních dat z trochu jiného pohledu. Už několikrát se mi stalo, že mi volal někdo známý s tragicky podbarveným hlasem. Když se rozptýlily moje prvotní obavy, že někdo zemřel nebo je alespoň nasmrt nemocný, ukázalo se, že dotyčný přišel o svá data.

Jako malý kluk jsem dostal k narozeninám zápisníček, do kterého jsem si podle abecedy zapisoval telefonní čísla a adresy na své příbuzné a známé. Od studentských let jsem pak používal používal plánovací diáře, ve kterých jsem kromě kontaktů, měl i přehledný kalendář, seznam úkolů a další důležité informace. Měl jsem tento systém rád a nebylo divu – kromě účelovosti splňovaly tyto diáře i řekněme jistou esteticko-společenskou úlohu – člověk se s nimi cítil jako profesionál. :-)